Czech Racing Kennel
závodní tým saňových psů / sleddogs racing team

Po zemi Sampo 2016

Details

Hits: 2921

Petrozavodsk, Karelská republika, Ruská federace
Nadmořská výška: 60 m

Do třetice a naposled. Takovej byl plán před odjezdem a legrace nejen během cesty mě v tom jen utvrdila.

2014 - přechod v Narvě EST/RUS - vcelku klid až na komickej biletkovej systém přeživší revoluci

2015 - přechod Lütä EST/RUS - příjemnější než v Narvě, ale bilet stále třeba

2016 - přechod Ubylinka LV/RUS - Lotyši supr (v porovnání s arogantníma Estoncema), ale Rusové..........

Marťas se na nás letos vybodl, takže jsme byli na řízení jen dva. Stejně jako první rok. Ale dalo se to. I když je to vopruz, přece jen to je přes 4300 km...
Sraz byl s klukama ze Slovenska v Augustowě v Polsku a odtud společně směr Petrozavodsk.
Cesta celou dobu v pohodě. A pak jsme přijeli na hranice. Milý překvapení z příjemnýho chování Lotyšů a masakr od Rusů :-)
Kluci u nich byli první, jelikož na nás vyšlo zrovna střídání směny, když jsme chtěli projet první hlídkou, takže jsme měli 20 minut čekat. Žádná tragédie. 20 min je nic. Pak nás pustili a přijeli jsme jakože na hlavní kontrolu. A tady už Miro hlásil, že je problém a nechcou nás pustit. Kvůli psům. Začal kolotoč telefonátů, vypisování sms a nekončícího čekání... Dvě auta, jedno CZ - 2 lidi / 7 psů a druhý SK - 4 lidi / 24 psů.
Hlavní veterinář oznámil, že v Rusku je zákon: 1 člověk - max 2 psy přes hranici. A hodiny běžely... Na ruskou čáru jsme přijeli ve středu 18:00 (se zrovna střídala ta směna)...
Poté přišel s jiným zákonem: 1 člověk - max 5 psů. To už jsme s ním já a Miro nějakou tu hodinu seděli v kanclu. Kluci zůstali u aut a slušně zasquatovali barák celnice. Vážně byli jako doma :-) Každopádně to moc neřešilo situaci, jeden pes byl furt navíc. Od organizátorky jsem dostal po sms výbornou radu - prý mám najít nějakýho člověka, kterej nám toho jednoho psa převeze. Docela chápu, že mi to radši jen napsala. Ale místama jsme vážně přemýšleli, že Černýho Petra dostane jedinej možnej pes - Michalova Ushi :-)
Po dalších pár hodinách a milióntým telefonátu jsme se dopracovali k tomu, že asi budeme moct projet všichni i se všema psama. Začlo kopírování každýho jednoho pasu, opisování šařží každýho očkování a to vše člověkem, kterej vážně nespěchal.

A tak ve čtvrtek cca ve 3 ráno jsme slavnostně opustili kancl nejvyššího veterináře s jeho požehnáním, že je vše ok a můžeme jet.
Jaká mýlka! Holky na čáře po nějaké chvíli začly s kontrolou každýho z nás. Samozřejmě opět včetně všech pasů (nás i psů) a spousty jinejch papírů. Tak za hodinu zvládli jednoho člověka. Když dělali druhýho tímto tempem, tak nám po zeptání bylo řečeno, že se máme uklidnit a čekat, jelikož o našem odjezdu může rozhodnout až šéf a ten stejně přijde až v 9 ráno. Bylo skoro 5. A já moc klidnej nebyl. Kdybych do toho kluky nenatáhl, tak jsem byl ochotnej jet dom. Nakonec jsem se domluvili, že do těch 9 počkáme, stejně už to bylo jedno a pak se uvidí. Samozřejmě registraci v 19:00 stihnout v přes 800 km vzdáleným Petrozavodsku bylo již nemožný. Ale taky to byl ten poslední problém.
Bylo něco po osmé a náhle holky výlitly z kukaní, mlely furt bystro, bystro, začly kontrolovat auta a přepraváky, daly nám štemply a prej jeďte... Samozřejmě žádnej šéf nepřišel.
Takže sečteno podtrženo - necelých 15 hodin na čáře jako uvítací ceremonie do země zaslíbené. Bylo to tak na půl - jednoznačně měl přechod hranice připravit organizátor, jako roky minulý, kdy to bylo naprosto bez problému. I přes moje urgence se ovšem zcela očividně na to vybodl. No a pak si nás, asi ze zvyku, asi proto, že jim naši psi ochcávali celnici (docela s podivem, že nás nechali venčit), podali sami celníci - místama to byl zcela jasnej vojeb, byť moc dobře věděli, že to není naše chyba.
Lehce po půlnoci jsme dorazili na hotel.

Ráno teploměr ukazoval -29°C. Starty kolem 11, první Miro, pak Kuba a pak já. Tedy prvně dvanáctky a pak šestky. Zima nechutně nepříjemná. Fakt jak v Rusku. Naši psi (ani já) na tohle vážně nejsou zvyklí, si ani nemaj kde zvyknout. Naštěstí.
První odstartovali a asi po 15-ti min byl kdosi v cíli. Nějaký zmatky se značením. Takže šestky zastavili a posunuli start o hodinu. Dvanáctkám tedy pateční kolo komplet zrušili.
My už jeli v pohodě. Můj Garmin v -29° (a po cestě bylo určitě víc, jak člověk jede) fakt moc nefakčí. Tedy spíš vůbec. Takže záznam nemám ani z jednoho dne. Držák na kameru jsem si pro jistotu zapomněl doma a foťák dosloužil během cesty do Ruska (nutno podotknout, že nikoli zimou, ale stářím). Nějak jsme doběhli, psi šli relativně slušně, ale stejně to nestačilo. Indré mi dala nějakých 23 vteřin. Jelikož oproti mě byla už měsíc v tréninku na saních, ani mě to moc nepřekvapilo. Já jel na sáňkách tuto sezónu celkem 2x.
Druhý den ráno venčím a koukám, že Robben má péro jak kůň. Neskutečně nateklý a viselo až někde u kolen. Ibra pro změnu nateklý koule, byť né tak drasticky. Docela to vysvětlovalo Robbenův slabej dojezd do cíle první etapy. Feny ostatních musherů měly zas nemile omrzlý cecíky. Ale fakt dost. Nikdy jsme nic takovýho neviděl. Samozřejmě Robbena jsem okamžitě vyřadil ze závodu. Ibru jsem riskl, přeci jen to nebylo tak hrozný a během závodu se projížděl 2x tzv. drop point (na 14 km a cca 30 km), kde bylo možný nechat psa a ten byl poté ihned převezen na start k autům. Tak jsem si říkal, že nejhůř ho tam nechám, případně si ho dovezu sám. Ibra není tak těžkej, tak by to nebyl takovej problém ho vést ve vaku. Kuba ze stejnýho důvodu jel taky jen pětku. Indré všech šest. Ta kupodivu neměla psy takto moc omrzlý, ale pro změnu si stěžovala na packy. Ale asi to nebylo tak horký, jelikož před druhým kolem měla obotičkovaný jen dva psy. Já měl packy v pohodě, přece jen z věčnýho trénování po suchu je maj asi odolnější nebo co já vím. Prostě v tomto směru cajk. Byť přemrzlej sníh v takových teplotách je samozřejmě slušnej humus. Za tím druhým drop pointem jsem spatřil Indré. Což potěšilo. A až do cíle jsem jel na dohled za ní. I ona dojela jen s pětkou. Jednu z fen nechala právě na tom 30 km. A nyní jsem měl pro změnu náskok já, i když jen asi 18 vteřin. Takže se rýsoval pěknej boj až do konce a taky byl. Bohužel/bohudík jsem dělal v nedělu zajíce, takže mě slušně bolelo za krkem z neustálýho ohlížení, jestli mě už dojíždí či ne. Oba jsme jeli od začátku pětku. A i když mě prý asi 3x zahlídla, v takových dlouhých rovných pasážích, přece jen jsme to udrželi a ještě jí dali něco přes minutu. Z dosti dementních důvodů sobotní a nedělní kolo navíc prodloužili o 3 km. Takže v tom supr počasí jsme mohli strávit víc času. Ale pravdou je, že v neděli se oteplilo na nějakých -15°C a člověk měl hned pocit, že přišlo jaro. I rukavice jsme začali sundávat.

Michal skončil s Ushi 5., Bučo v SP6 4., Kuba byl s náma na bedně a Miro zabojoval a urval taky první flek.

Na zpáteční cestě nás na čáře pozdrželi jen 4,5 hod, což bylo jak pauza na cigáro a byli jsme v civilizaci. Konečně zlatá EU.

Takže jsem si dal ruskej hattrick a do svidaniya. Resp. never more.

Z desítky co je v tréninku, dva ročci jet nemohli, ještě neměli 18 měsíců. Takže jsem ze zbytku vybíral pouze na základě zdraví - Cocu a Ina neměli packy 100% v pořádku, tak jsem je chtěl nechat před daleko podstatnějším závodem (Border Rush) stát. Nakonec z toho teda vylezla naprosto stejná šestka jako když jsem tu byl poprvé: Robben, Ibra, Víťa, Hazard, Figo a Deco. A jako oba dva roky předtím, ani letos jsem závod nedokončil se všema. Je to tu ňáký prokletý.

Powered by Carnilove! Díky!!

Kategorie: MD6 - spřežení do 6-ti psů

1. kolo: 40 km - 1 hod 43 min 23 sec

Tým: Robben + Ibra, Hazard + Víťa, Figo + Deco

2. kolo: 43 km - 1 hod 54 min 9 sec

Tým: Víťa + Ibra, Hazard, Figo + Deco

3. kolo: 43 km - 1 hod 59 min 57 sec

Tým: Víťa + Ibra, Hazard, Figo + Deco

Celkem: 126 km - 5 hod 37 min 29 sec

Průměrná rychlost:  22,4 km/hod

Umístění: 1. z 11

Kompletní výsledky: zde

Autoři fotek:
Evgeniya Mitrofanova
Polina Voronina
Irina Galichanina
Anna Gerasimova
Miro Pažúr
Kuba Reguli
Alexey Fyodorov